Za obzor
Připoutaný lesem, někdo kráčí nebo jde sem, odlesk diamantů rosy chladí stín. Dojdu k prapůvodní metě, nejsou noci po kometě, je to všechno holá pravda nebo sním.
Nad tvým tichým koncem někdo rozezvoní zvoncem, tóny, které najdou mlčení a smír. Zem tě přijme jako kdysi, když byl na své první misi, trocha pláče, trocha štěstí nad vesmír.
A ty se ptáš, proč stíny krouží kolem mrtvých pláten, kterým život propůjčil si rád, kde padlý anděl svoje potrhaná křídla ukrývá.
Hmota v dějin oceánu, duše rozpíná se k pánu, slunce zlatou hřívou kyne zpovzdálí. Hlásná trouba nových časů klidem pohladila masu, ten, kdo roste z hlubin sebe, pozná, ví.
.
|
|
|
Zpod jazyka
Vlníš se nad prokletou krajinou a odevzdáváš hřeby z rukou, tvá dávná minulost je slupka stačí stáhnout tělo z kůže.
Zaznívá zda bydlíš o samotě, zda platí co se říká, teplá krev řine zpod jazyku, skelné oči mučedníka.
Pilíře vědomí tak rozervané jazykem a solí, motáš se v předpeklí nerozeznav obrysy tvých druhů.
Zaznívá zda bydlíš o samotě, zda platí co se říká, teplá krev řine zpod jazyku, skelné oči mučedníka.
|
V přítmí
Zas svítím všude jen ne tam kde je tma, V hlavě mám vzpomínek, co špíny za nehtama. Končí se, zhasíná, není druhá, která by se mnou deku propotila.
V nějakém čase za rok nebo za dva, Udělám si chvíli, posvítím do zrcadla. Oči si vypálím, vybělím stín, Jenom nic nového, než o čem už vím.
Kdybych jen seděl u druhého stolu, Ani nic neříkal a hleděl do prostoru. Díval se do dálky, kde vyjí psi, Hleděl si svého, a co že jsi???
|
Richard Muller
Richard muller Muller thurgAU Richard muller Muller thurgAU Richard muller Muller thurgAU Musím sa vyzliect…
Už nebudem nahý drahé ženy, drahé panny, zarábám oblečený dvojnásobně větší money, nebudem nahý drahé sirény a otrokyně, pusť si mě na plátně, vlním se v každým kině.
U flašky bílého jsem necitelně samolibý,
pojďme se mrskat ako právě vylovené ryby, už nebudeme nahý, odmítám mít vonku kožu Nemusím, nemusím, nemusím, ale možu.
S nadváhou nad Váhom vymetám laciné kluby, sžíravým žargonem jenom tak na půl huby, svlíkni se Rišane zaplatím tepanným zlatem, sáh půl sáhu do hloubky, končíme čistým matem.
|
Chodíme poslepu
Chodíme poslepu, cesty naší mysli klestí bludné balvany, strach schovaný pod pelestí,
chodíme poslepu, občas pohnem tenkou metlou, aby nám oči rozjasnila chvilkou světlou
I když se spokojíme s pádem, čekáme, kdo se vzchopí, vždyť je to k uzoufání, jsme zmrzlí na kost, venku zuří tropy.
Chodíme poslepu, nemyslíme na důsledky, přání v slzách zmoklé papírové letky
chodíme poslepu, uctíváme ego řvoucí, Bůh ví jestli někdy svět byl více nemohoucí.
Chodíme poslepu, odkládáme to své příští, snad se křehké tělo o něco neroztříští.
|
Lucerna
Rozpačitá ve skle očí, živíš křišťálový proud, obuv zohýbaných nálad, Nevybočit, nevyzout,
Zabalená do omítek, do cihel a střešních štítů, letmá představa teď se mnou dlí tu, o tom jak se nesmí věci nechat jen tak rozplynout, jak se nesmí věci nechat jen tak rozplynout, jak se nesmí věci nechat jen tak rozplynout.
Lucerna, krk starý utahaný ženský občas mrkne do pokoje, tvé tělo už je dávno tvoje v závětří obnažených pout,
lucerna jak přání odalisky, Jenž pije teplou bázeň z misky U dveří, co nikdy nejdou odemknout.
Nachýlená v útlých bocích, jaký řád a jaký soud, otisk vypálených sítnic, nevystřelit, neminout,
Odhalená do vzpomínek, Přičinlivých jarních vzletů, Nezbývá než uzavřít se světu, Navzdory tomu, jak se nesmí věci nechat jen tak rozplynout, jak se nesmí věci nechat jen tak rozplynout Jak se nesmí věci nechat jen tak rozplynout.
|
Muž, který se rád dívá
Je to muž, který se rád dívá, muž u zábradlí, muž, který se rád dívá, prosím tě nespadni, nespadni, nespadni.
Spletenec těl v mosazném rámu galerie, vášeň je tepenná a hraje obě doby,
mistr rytec právě do zorniček ryje, obrazy zvířat bez šatů a bez ozdoby.
jak se tak kůže leskne, zabuší srdce teskné, pod němou barikádou potrhaní svatí, jak se tak kůže leskne, zabuší srdce teskné, odejít už se prostě nevyplatí.
Prolnutí chvil, ve kterých duše, tělo praská, dotykem křiklavým, pod tíhou dnů, jenž letí, obličej v dlaních, když na tváři křehká maska, sem tam se odlupuje pro potěchu pleti.
|
Krev houstne
Krev houstne, jen, že nevím jak se taková krev ředí,
krev houstne, my v obětí, tak popraskaní, bledí,
zorničky delta nilu, omyly na omylu, krev houstne.
.
|
Zkáza milované španělky
Bortí se deska, cedr se láme v kolenou, prošel jsem cestou, osudem dávno zvolenou, padají klenby, mění se tvary, zub času zahryzl se prudce do kytary.
Polámané tóny nosí hadry zašlých druhů, harmonie barví svoji okleštěnou duhu, den spadl do šedi a krmí larvy mollu, horská dráha žití nahoru a dolu.
Ta drahá milenka je na odpis a nezní, byli jsme nerozluční artističtí vězni, tvá jizva na těle má tvar dělících lajn, co bude dál to holka vážně nemám šajn.
|
Pigi time
Pigi, pigi, pigi, pigi, pigi.... Pigi, Pigi čaj z jiný ligy, jen ho zaleju, je tu Twiggy,
miláčku usaď hosty, přijeli až z Rigy, bude se podávat zelený Pigi.
Nad hlavou prolétávaj starý ruský Migi, z rádia šeptá Marley, ne Bob, ale syn Ziggy,
jakýpak analog, tohle to je digy, ležíme v křeslech a popíjíme Pigy.
Chuť se rozlila do chuťového poháru, muži se baví o ženách a ženy zase o háru,
návštěva skončila, neměla žádné chyby, v dálce se ozývají atomový hřiby
a my? Vylouhujem další...
Pigi, pigi, pigi, pigi, pigi....
|
Mezi dva světy
V milostném kruhu milostiplný, tupý a bezradný na střeše vlny, zem bují rulíkem, trháš ho rety, čepel se zabodla mezi dva světy.
Mezi mým a tvým světem, je ten, který bolest zná dvojí, ležíme v područí vidin a drobíme zmatky, mezi mým a tvým světem, se maličké obavy rojí, kdo nás vytáhne z propasti, kdo, že je na konci kladky.
Mezi dva světy, mezi dvě mety, mezi dvě rozburácené čety.
V milostném kruhu šarlatem kreslí, uhlíky ve tváři, prasklými vesly doplavu ke břehu těch dávných vizí, nejsme tak daleko, nejsme tak cizí.
|
Černočerná noc
Zvykl jsem si chodit okolo horký kaše, zde je má mrzká duše a kde ta vaše?
nehledám problémy, problémy jsou ve mě, pokaždé když se probudím, tak vidím příliš temně.
Černočerná noc koketuje se dnem, nakrmíme západ slunce až si naposledy sednem
černočerná noc, tvaruje mé hříchy, a ďábel ten se musí nejspíš válet smíchy.
Davy maj přilepený svoje stíny na kabátě, a já se plazím v nekonečným lidským blátě,
tovární komín vrhnul špínu na oblaka, čas krade z rezervy jak nenažraná straka.
Pod mostem ustelu si z letitýho zvyku, nechám usnout žízeň ležící na jazyku,
počkám až bouchne křídlem rozbouřená řeka a možná umřu, abych viděl co mě čeká.
|
Oheň a dým
Vždyť jsme jen oheň a dým, půlnoční dlažbou, sami, trochu dohromady, vždyť jsme jen oheň a dým, tak vzýváš každou, rozmazáváš svoje vady.
Cesta se láme a my se protnem v jednom bodě, šeptej mi s pouty na rukou, šeptej mi o svobodě, oči mě pálí a ty máš zase horký tváře, pomalu objevujem, jeden v druhém svého žháře.
Vždyť jsme jen oheň a dým, poledním parnem, tavíš další marná přání, vždyť jsme jen oheň a dým, v souboji marném, ve kterém je výhra zdání.
|
Jako zvíře na provazu
Jako hejno zdivočelých sluk, jako hrubě proniknuvší zvuk, jako ocel kytarových nití, nehledaní, nedobití,
jako ceník dotyků a slov, jako právě zahájený lov, jako jizva po dělící lajně, napůl plaše, napůl tajně.
Díváme se do budoucna, zda li bude doba aspoň trochu vroucná, díváme se, nevidíme nic a nic nás táhne, jako zvíře na provazu.
Jako křest zbývajících let, byla hrozná mlha asi jsem se splet, často se mi různá slova pletou, když se stávám vlastní siluetou,
pověz mi, proč jsou lidé samý žal, a proč v nich nikdo svíci nerozžal, občas nám popel ran ulpívá na skráni, to co nesmyješ se vehementně brání.
Jako slova z uzamčených retů, jako torza válek vnitřních světů, jako lidské řeky k oceánu, s oklikou, ale podle plánu,
jako stroje, které potí krev, jako zvíře z nutností a slev, jako separáty vnímavosti, v nichž i sebemenší ctnost se postí.
|
Mlčet nedovedu
Kam vedou mé kroky, když ne k tobě, stíny tančí tango, tandemy alejí,
najdeme si cestu v jiné době, v jiné zaplivané knajpě, kde nám nalejí.
Cítím se jak uvězněný v ledu, mlčet nedovedu, nebudeme z toho dělat vědu, (ale) mlčet nedovedu.
Co se skrývá pod nánosem hříchů, a kdo může říct, že si ta špatná?
ostatní se honí, jak jsou k smíchu, noc tě prudce svléká, černá šatna.
Dávno jsi tou proměněnou jinou, odraz ve skle vpily lačné můry,
nádražím se ostré tóny linou, postříbřené duše křičí shůry,
koktejl zvadlých slov a zašlých přání, namíchaný asi o půl druhý,
osud svoje pravomoci brání, z obrazu jsou rozstříhané pruhy.
|
Jediná a jedinečná
Měsíc se plazí po ňadrech té ženy, nestíhá zhášet ohně unavených přání,
cosi mě kazí, našeptává změny, jsou cíle pokroků a bouřlivého zrání.
Jediná a jedinečná, drtím slova na jazyku, brzy se naučím zemřít touhou, chce to jenom trochu cviku.
Noc oblak vášní, uhrančivě chmurná, pověz mi, kdy se protnou stopy našich stínů,
co není zvláštní? svět je velká urna, a já mám doma postel vytesanou z kaolínu.
|
Blues beznaděje
Poslední dobou se mi nedostává citu, lehká holka těžko utiší můj hlad, už jen měsíc a vyhodí mě z bytu, narazit svou hlavu na kůl, jak to dělal kníže Vlad.
Někdo se kroutí, jako špulka nitě, někdo je rovnej, jako sloup, v duši mi šeptá něco niterního, chci tě, já bych se nejraději na špagátu zhoup.
Dvě panenky se topí v namodralé tůni, dveře mne fackují, kope proud, jak rád bych naposledy ucítil tu vůni, ale teď sorry, musím do rakve vplout.
Někdo tone v řece a přece dýchá, dýchá, dýchá, dýchá, někdo si žily protne, začne schnout, trošku to zabolí..., ale teď prosím lidi, nikdo ani hnout.
|
Unaven
Jsem unaven a únava mě táhne víčka k pasu, jsem unaven, dávno nejsem pánem svého času, někde na oltáři nevědomí, někde na oltáři blaha, zalepený v sítích galaxií, probudit mě marná snaha.
Jsem unaven, míjíme se spolu v prudkém kopci, jsem unaven, vše co nás rozděluje, čeká na adopci, krunýře jistě zrezivěly, zrezivěly dýky, králové padli na kolena, stali se služebníky.
Jsem unaven, přepočítám svoje padlé roky, jsem unaven, život smývá paměť za úroky, tep lásek bije za hodiny, přátelé se třepí, sny jsou dnes tak propletenou velkou lidskou stepí.
|
Osudové ženě
Krajina běží za tebou, odečítám kmeny stromů, jak dny v kalendáři, odešlo slunce do svahů, odešlo slunce s ním i meziplanetární žháři,
což o to, ve mě hoří dvacet čtyři hodin denně, svěřil jsem přikládání osudové ženě,
propni se na špičkách a prstem rozeženeš mračna, jsem na skok tam, ty tady a obě srdce lačná.
|