Za obzor

Připoutaný lesem,
někdo kráčí nebo jde sem,
odlesk diamantů rosy chladí stín.
Dojdu k prapůvodní metě,
nejsou noci po kometě,
je to všechno holá pravda nebo sním.

Nad tvým tichým koncem
někdo rozezvoní zvoncem,
tóny, které najdou mlčení a smír.
Zem tě přijme jako kdysi,
když byl na své první misi,
trocha pláče, trocha štěstí nad vesmír.

A ty se ptáš, proč stíny krouží kolem mrtvých pláten,
kterým život propůjčil si rád,
kde padlý anděl svoje potrhaná křídla ukrývá.

Hmota v dějin oceánu,
duše rozpíná se k pánu,
slunce zlatou hřívou kyne zpovzdálí.
Hlásná trouba nových časů
klidem pohladila masu,
ten, kdo roste z hlubin sebe, pozná, ví.

.

Zpod jazyka

Vlníš se nad prokletou krajinou
a odevzdáváš hřeby z rukou,
tvá dávná minulost je slupka
stačí stáhnout tělo z kůže.

Zaznívá zda bydlíš o samotě,
zda platí co se říká,
teplá krev řine zpod jazyku,
skelné oči mučedníka.

Pilíře vědomí tak rozervané
jazykem a solí,
motáš se v předpeklí
nerozeznav obrysy tvých druhů.

Zaznívá zda bydlíš o samotě,
zda platí co se říká,
teplá krev řine zpod jazyku,
skelné oči mučedníka.

V přítmí

Zas svítím všude jen ne tam kde je tma,
V hlavě mám vzpomínek, co špíny za nehtama.
Končí se, zhasíná, není druhá,
která by se mnou deku propotila.

V nějakém čase za rok nebo za dva,
Udělám si chvíli, posvítím do zrcadla.
Oči si vypálím, vybělím stín,
Jenom nic nového, než o čem už vím.

Kdybych jen seděl u druhého stolu,
Ani nic neříkal a hleděl do prostoru.
Díval se do dálky, kde vyjí psi,
Hleděl si svého, a co že jsi???

Richard Muller

Richard muller
Muller thurgAU
Richard muller
Muller thurgAU
Richard muller
Muller thurgAU
Musím sa vyzliect…

Už nebudem nahý drahé ženy, drahé panny,
zarábám oblečený dvojnásobně větší money,
nebudem nahý drahé sirény a otrokyně,
pusť si mě na plátně, vlním se v každým kině.

 U flašky bílého jsem necitelně samolibý,

pojďme se mrskat ako právě vylovené ryby,
už nebudeme nahý, odmítám mít vonku kožu
Nemusím, nemusím, nemusím, ale možu.

S nadváhou nad Váhom vymetám laciné kluby,
sžíravým žargonem jenom tak na půl huby,
svlíkni se Rišane zaplatím tepanným zlatem,
sáh půl sáhu do hloubky, končíme čistým matem.

Chodíme poslepu

Chodíme poslepu,
cesty naší mysli klestí
bludné balvany,
strach schovaný pod pelestí,

chodíme poslepu,
občas pohnem tenkou metlou,
aby nám oči
rozjasnila chvilkou světlou

I když se spokojíme s pádem,
čekáme, kdo se vzchopí,
vždyť je to k uzoufání,
jsme zmrzlí na kost,
venku zuří tropy.

Chodíme poslepu,
nemyslíme na důsledky,
přání v slzách
zmoklé papírové letky

chodíme poslepu,
uctíváme ego řvoucí,
Bůh ví jestli někdy
svět byl více nemohoucí.

Chodíme poslepu,
odkládáme to své příští,
snad se křehké tělo
o něco neroztříští.

Lucerna

Rozpačitá ve skle očí,
živíš křišťálový proud,
obuv zohýbaných nálad,
Nevybočit, nevyzout,

Zabalená do omítek,
do cihel a střešních štítů,
letmá představa teď se mnou dlí tu,
o tom jak se nesmí věci nechat
jen tak rozplynout,
jak se nesmí věci nechat jen tak rozplynout,
jak se nesmí věci nechat jen tak rozplynout.

Lucerna, krk starý utahaný ženský
občas mrkne do pokoje,
tvé tělo už je dávno tvoje
v závětří obnažených pout,

lucerna jak přání odalisky,
Jenž pije teplou bázeň z misky
U dveří, co nikdy nejdou odemknout.

Nachýlená v útlých bocích,
jaký řád a jaký soud,
otisk vypálených sítnic,
nevystřelit, neminout,

Odhalená do vzpomínek,
Přičinlivých jarních vzletů,
Nezbývá než uzavřít se světu,
Navzdory tomu, jak se nesmí věci nechat
jen tak rozplynout,
jak se nesmí věci nechat jen tak rozplynout
Jak se nesmí věci nechat jen tak rozplynout. 

Muž, který se rád dívá

Je to muž, který se rád dívá,
muž u zábradlí,
muž, který se rád dívá,
prosím tě nespadni, nespadni, nespadni.

Spletenec těl
v mosazném rámu galerie,
vášeň je tepenná
a hraje obě doby,

mistr rytec právě
do zorniček ryje,
obrazy zvířat
bez šatů a bez ozdoby.

jak se tak kůže leskne,
zabuší srdce teskné,
pod němou barikádou
potrhaní svatí,
jak se tak kůže leskne,
zabuší srdce teskné,
odejít už se prostě
nevyplatí.

Prolnutí chvil,
ve kterých duše, tělo praská,
dotykem křiklavým,
pod tíhou dnů, jenž letí,

obličej v dlaních,
když na tváři křehká maska,
sem tam se odlupuje
pro potěchu pleti.

Krev houstne

Krev houstne,
jen, že nevím
jak se taková krev ředí,

krev houstne,
my v obětí,
tak popraskaní, bledí,

zorničky delta nilu,
omyly na omylu,
krev houstne.

.

Zkáza milované španělky

Bortí se deska,
cedr se láme v kolenou,
prošel jsem cestou,
osudem dávno zvolenou,
padají klenby,
mění se tvary,
zub času zahryzl se
prudce do kytary.

Polámané tóny
nosí hadry zašlých druhů,
harmonie barví svoji
okleštěnou duhu,
den spadl do šedi
a krmí larvy mollu,
horská dráha žití
nahoru a dolu.

Ta drahá milenka
je na odpis a nezní,
byli jsme nerozluční
artističtí vězni,
tvá jizva na těle
má tvar dělících lajn,
co bude dál
to holka vážně nemám šajn.

Pigi time

Pigi, pigi, pigi, pigi, pigi....
Pigi, Pigi
čaj z jiný ligy,
jen ho zaleju,
je tu Twiggy,

miláčku usaď hosty,
přijeli až z Rigy,
bude se podávat
zelený Pigi.

Nad hlavou prolétávaj
starý ruský Migi,
z rádia šeptá Marley,
ne Bob, ale syn Ziggy,

jakýpak analog,
tohle to je digy,
ležíme v křeslech
a popíjíme Pigy.

Chuť se rozlila
do chuťového poháru,
muži se baví o ženách
a ženy zase o háru,

návštěva skončila,
neměla žádné chyby,
v dálce se ozývají
atomový hřiby

a my? Vylouhujem další...

Pigi, pigi, pigi, pigi, pigi....

Mezi dva světy

V milostném kruhu
milostiplný,
tupý a bezradný
na střeše vlny,
zem bují rulíkem,
trháš ho rety,
čepel se zabodla
mezi dva světy.

Mezi mým a tvým světem,
je ten, který bolest zná dvojí,
ležíme v područí vidin
a drobíme zmatky,
mezi mým a tvým světem,
se maličké obavy rojí,
kdo nás vytáhne z propasti,
kdo, že je na konci kladky.

Mezi dva světy,
mezi dvě mety,
mezi dvě
rozburácené čety.

V milostném kruhu
šarlatem kreslí,
uhlíky ve tváři,
prasklými vesly
doplavu ke břehu
těch dávných vizí,
nejsme tak daleko,
nejsme tak cizí.

Černočerná noc

Zvykl jsem si chodit
okolo horký kaše,
zde je má mrzká duše
a kde ta vaše?

nehledám problémy,
problémy jsou ve mě,
pokaždé když se probudím,
tak vidím příliš temně.

Černočerná noc
koketuje se dnem,
nakrmíme západ slunce
až si naposledy sednem

černočerná noc,
tvaruje mé hříchy,
a ďábel ten se musí
nejspíš válet smíchy.

Davy maj přilepený
svoje stíny na kabátě,
a já se plazím
v nekonečným lidským blátě,

tovární komín vrhnul
špínu na oblaka,
čas krade z rezervy
jak nenažraná straka.

Pod mostem ustelu si
z letitýho zvyku,
nechám usnout žízeň
ležící na jazyku,

počkám až bouchne křídlem
rozbouřená řeka
a možná umřu,
abych viděl co mě čeká.

Oheň a dým

Vždyť jsme jen oheň a dým,
půlnoční dlažbou,
sami, trochu dohromady,
vždyť jsme jen oheň a dým,
tak vzýváš každou,
rozmazáváš svoje vady.

Cesta se láme
a my se protnem v jednom bodě,
šeptej mi s pouty na rukou,
šeptej mi o svobodě,
oči mě pálí
a ty máš zase horký tváře,
pomalu objevujem,
jeden v druhém
svého žháře.

Vždyť jsme jen oheň a dým,
poledním parnem,
tavíš další marná přání,
vždyť jsme jen oheň a dým,
v souboji marném,
ve kterém je výhra zdání.

Jako zvíře na provazu

Jako hejno zdivočelých sluk,
jako hrubě proniknuvší zvuk,
jako ocel kytarových nití,
nehledaní, nedobití,

jako ceník dotyků a slov,
jako právě zahájený lov,
jako jizva po dělící lajně,
napůl plaše, napůl tajně.

Díváme se do budoucna,
zda li bude doba
aspoň trochu vroucná,
díváme se, nevidíme nic
a nic nás táhne,
jako zvíře na provazu.

Jako křest zbývajících let,
byla hrozná mlha
asi jsem se splet,
často se mi různá slova pletou,
když se stávám vlastní siluetou,

pověz mi, proč jsou lidé samý žal,
a proč v nich
nikdo svíci nerozžal,
občas nám popel ran
ulpívá na skráni,
to co nesmyješ
se vehementně brání.

Jako slova z uzamčených retů,
jako torza válek vnitřních světů,
jako lidské řeky k oceánu,
s oklikou, ale podle plánu,

jako stroje, které potí krev,
jako zvíře z nutností a slev,
jako separáty vnímavosti,
v nichž i sebemenší ctnost se postí.

Mlčet nedovedu

Kam vedou mé kroky,
když ne k tobě,
stíny tančí tango,
tandemy alejí,

najdeme si cestu
v jiné době,
v jiné zaplivané knajpě,
kde nám nalejí.

Cítím se jak uvězněný v ledu,
mlčet nedovedu,
nebudeme z toho dělat vědu,
(ale) mlčet nedovedu.

Co se skrývá
pod nánosem hříchů,
a kdo může říct,
že si ta špatná?

ostatní se honí,
jak jsou k smíchu,
noc tě prudce svléká,
černá šatna.

Dávno jsi tou
proměněnou jinou,
odraz ve skle vpily
lačné můry,

nádražím se
ostré tóny linou,
postříbřené duše
křičí shůry,

koktejl zvadlých slov
a zašlých přání,
namíchaný
asi o půl druhý,

osud svoje pravomoci
brání,
z obrazu jsou
rozstříhané pruhy.

Jediná a jedinečná

Měsíc se plazí
po ňadrech té ženy,
nestíhá zhášet ohně
unavených přání,

cosi mě kazí,
našeptává změny,
jsou cíle pokroků
a bouřlivého zrání.

Jediná a jedinečná,
drtím slova na jazyku,
brzy se naučím
zemřít touhou,
chce to jenom trochu cviku.

Noc oblak vášní,
uhrančivě chmurná,
pověz mi, kdy se protnou
stopy našich stínů,

co není zvláštní?
svět je velká urna,
a já mám doma postel
vytesanou z kaolínu.

Blues beznaděje

Poslední dobou se mi nedostává citu,
lehká holka těžko utiší můj hlad,
už jen měsíc a vyhodí mě z bytu,
narazit svou hlavu na kůl, jak to dělal kníže Vlad.

Někdo se kroutí, jako špulka nitě,
někdo je rovnej, jako sloup,
v duši mi šeptá něco niterního, chci tě,
já bych se nejraději na špagátu zhoup.

Dvě panenky se topí v namodralé tůni,
dveře mne fackují, kope proud,
jak rád bych naposledy ucítil tu vůni,
ale teď sorry, musím do rakve vplout.

Někdo tone v řece a přece dýchá, dýchá, dýchá, dýchá,
někdo si žily protne, začne schnout,
trošku to zabolí...,
ale teď prosím lidi, nikdo ani hnout.

 Unaven

Jsem unaven
a únava mě táhne víčka k pasu,
jsem unaven,
dávno nejsem pánem svého času,
někde na oltáři nevědomí,
někde na oltáři blaha,
zalepený v sítích galaxií,
probudit mě marná snaha.

Jsem unaven,
míjíme se spolu v prudkém kopci,
jsem unaven,
vše co nás rozděluje, čeká na adopci,
krunýře jistě zrezivěly,
zrezivěly dýky,
králové padli na kolena,
stali se služebníky.

Jsem unaven,
přepočítám svoje padlé roky,
jsem unaven,
život smývá paměť za úroky,
tep lásek bije za hodiny,
přátelé se třepí,
sny jsou dnes tak propletenou
velkou lidskou stepí.

 Osudové ženě

Krajina běží za tebou,
odečítám kmeny stromů,
jak dny v kalendáři,
odešlo slunce do svahů,
odešlo slunce s ním i
meziplanetární žháři,

což o to, ve mě hoří
dvacet čtyři hodin denně,
svěřil jsem přikládání
osudové ženě,

propni se na špičkách
a prstem rozeženeš mračna,
jsem na skok tam, ty tady
a obě srdce lačná.